záhady a paranormální jevy

Stránky tvořeny pro Windows Explorer (Všechny verze)

Konspirace, teorie

Tajné projekty III.

Po několika omylech se konečně dospělo k cíli. Badatelé z Montauku celý systém v roce 1977 zdokonalili natolik, že dokázal zhmotňovat obrazné představy...

Po několika omylech se konečně dospělo k cíli. Badatelé z Montauku celý systém v roce 1977 zdokonalili natolik, že dokázal zhmotňovat obrazné představy...

    Ve své knize o tomto projektu se zmiňuje o příhodě, která se stala v roce 1944 ve Francii. Tehdy byl vlak, který převážel zlato v dobové hodnotě deseti bilionů dolarů, ukořistěné nacistům, vyhozen v tunelu do povětří. Přepravovaný cenný náklad beze stopy zmizel. Jedenapadesát amerických vojáků, kteří transport doprovázeli, přišlo o život. Americký generál George Patton byl pověřen zjistit, kdo stál v pozadí této sabotáže a jaké byly její skutečné důvody. Myslel si, že informace získá z více zdrojů, ale všude narazil na nepřekonatelnou informační bariéru. Jakési síly v pozadí dokázaly nesmírně účinně bránit tomu, aby na denní světlo nepronikla ani sebemenší osvětlující indicie.

    Nichols tvrdí, že podle jeho zjištění se toto zlato objevilo v Montauku, což je místo na nejzazším konci Long Islandu, kde brookhavenská skupina pokračovala v práci na projektu „Phoenix II". Proto byl také tento nový časoprostorový výzkum znám především jako „Project Montauk". Proč ale probíhal právě v Montauku? Stručně se to dá vysvětlit tak, že toto místo nebylo jen dostatečně odlehlé, ale nacházela se zde i stará vojenská základna a zvláštní radar, který byl sice dávno vývojem překonán, ovšem pro speciální účely tajných experimentů se ukázal jako nejvhodnější. Pomocí radaru SAGE (SAGE = Semi-Automatic Ground Environmenť), prvního počítačově řízeného systému včasné radarové výstrahy v reálném čase, mohli odborníci v Montauku pracovat s frekvencemi v oblasti od 425 do 450 megahertzů. Právě tyto frekvence se ukázaly jako nejvhodnější pro průnik do lidského vědomí!

    Na přelomu let 1970-71 byla dočasně nepoužívaná stará letecká vojenská základna v Montauku opět aktivována a koncem roku 1971 mohly být zahájeny výzkumy podle zmíněného projektu Montauk. Jako nejlepší pokusný králík se podle Nicholse osvědčil téměř výlučný dobrovolný spolupracovník Duncan Cameron, jenž se vyznačoval výjimečnými duševními schopnostmi. Protáhlá montaucká anténa SAGE, podobající se banánu, byla za účelem experimentů namířena na budovu vzdálenou přibližně sto metrů, kde se nacházel Cameron.

    Cameron časem utrpěl v důsledku permanentního bombardování mikrovlnami závažné poškození mozku. Při lékařském vyšetření se ukázalo, že jeho mozek vlastně odumřel, což bylo přirozeně absurdní. Cameron žil a normálně přemýšlel, ale zřejmě jen s využitím mimořádných psychických rezerv. I jiné osoby, mezi něž patřili například vojáci a bezdomovci, se později staly obětmi zde prováděných pokusů. Výsledky však vyvolávaly stále větší úžas. Nakonec byli odborníci z Montauku schopni cíleně vyvolávat, kopírovat a ukládat určité myšlenkové struktury. Zatímco se na jedné straně myšlenky vytvářely, jiný přístroj byl schopen myšlenky číší.

    Montaucký tým byl nadšen, když se dověděl, že koncern ITT takový přístroj úspěšně zkonstruoval. Pro Nicholse byl původ této vyspělé technologie záhadou, zmiňuje se však o informacích, z nichž lze usuzovat na mimozemský zdroj. Tvrdil, že tyto výzkumy byly podporovány bytostmi pocházejícími z hvězdného systému Siria. Celé zařízení působilo neuvěřitelně jednoduše.

    Kolem židle bylo pyramidálně uspořádáno několik senzorických cívek, které přijímaly signály od pokusné osoby. Šesti výstupovými kanály se získaná data přenášela do digitálního transformátoru a odsud do počítače Cray 1. Vzápětí se na monitoru objevily myšlenky pokusné osoby v trojrozměrně a plastické podobě. Cílem odborníků v Montauku bylo přeměnit tento přístroj na mentální vysílač, aby se při časoprostorových experimentech mohla zúčastněným osobám zprostředkovat nezbytná náhradní realita. Tak vznikla věhlasná „montaucká židle". Snímajícími senzory u židle a propojenými počítači probíhal řetězec signálů, které nakonec přenášel vysílač. Nichols popsal četné konstrukční podrobnosti i mnohé problémy provázející první pokusy především kvůli sladění jednotlivých komponentů. Je jen obtížně představitelné, že by všechny tyto podrobnosti pramenily výhradně z jeho fantazie!

    Po několika omylech se konečně dospělo k cíli. Badatelé z Montauku celý systém v roce 1977 zdokonalili natolik, že dokázal zhmotňovat obrazné představy. Když se Duncan Cameron soustředil na nějaký předmět, mohl být materiálně reprodukován. Je-li toto Nicholsovo tvrzení pravdivé, pronikli vědci v Montauku skutečně do technických oblastí, které bychom za běžných okolností označili jako „magii".

    Občas se ukázalo, že zhmotněný předmět není dostatečně stabilní, a proto se nedal jednoznačně uchopit, avšak metoda byla časem díky vyřešení dalších detailů stále vyzrálejší. Jiné experimenty měly vyjasnit otázku, nakolik se skutečně dají přenést cizí myšlenky do mozku jiného člověka. V roce 1978 měl tým kontrolu vědomí takříkajíc v malíčku. Přitom vyšlo najevo, že tvar pyramid, které byly i v Montauku objektem zevrubného studia, a takzvaná T-anténa Orion-Delta jsou velmi smysluplné formy.

    V následujících letech byly provedeny pokusy se zakřivováním času a spojovacími tunely do jiných dob. Experimentátoři totiž zaznamenali, že žádný objekt, který si Cameron představil, nevznikl přesně v téže chvíli, nýbrž vždy s časovým posunem. Nezřídka uplynulo mnoho hodin, než se předmět objevil. Byl to důsledek časového zakřivení. Cameron se jako „médium" začal soustřeďovat na brány času a otevírat je. Jeho myšlenky ho s využitím montaucké židle a T-antény Delta přivedly v roce 1980 k tomu, že uprostřed antény vznikl časoprostorový koridor, na jehož vzdáleném konci zářil neznámý světelný zdroj. Vypadalo to přesně jako dokonalá science fiction, kterou známe z kasovního trháku Stargate.

    S těmito časovými bránami bylo zpočátku mnoho potíží, protože se nedaly udržet ve stabilním tvaru a stále se „hroutily". Jakmile se Cameron pohnul, přenesl se jeho pohyb nevypočitatelně i na vytvořenou bránu. Pro poutníky v čase to bylo samozřejmě nebezpečné, protože se kdesi v časoprostoru mohli nenávratně ztratit. Badatelům pomohl tento problém vyřešit až objev stabilních hlavních vírů a časových majáků, které se staly důležitými záchytnými body, protože se opakovaly v podivuhodně pravidelném dvacetiletém rytmu. Správné datum představoval i rok 1943, takže další časové majáky se vytvořily v letech 1963 a 1983. Jestliže se vědci zaměřili na tyto termíny a odsud pak vytvořili přemostění k původně zamýšlenému datu, mohli počítat s tím, že experiment proběhne zdařile. Projekt v této fázi podléhal teoreticky nejvyššímu možnému stupni utajení.

    V únoru 1981 se na základně v Montauku sešel nový tým, z jehož členů Nichols podle vlastního tvrzení nikoho neznal. Tato pracovní skupina se nazývala „Secret Crew", „Tajná skupina". Od této doby byl projekt označován krycím jménem Phoenix III. Kdykoli se pootevřela časoprostorová brána, vznikl energetický vír, do něhož byli temponauti vtaženi, jakmile do brány nakročili alespoň jednou nohou.

    Nichols se v knize Montaucký projekt zmiňuje o tom, že badatelé především experimentovali s obdobím kolem obou světových válek, avšak nevěděl, co přesně prováděli. Vědci však věděli naprosto přesně, co dělají. Vytvořili dokonce menší časový tunel, jímž mohli kontrolovat, co se děje v hlavním víru, a nazvali tuto akci „Vidoucí oko" -plnila totiž stejnou funkci jako kdysi neustále bdělé Horovo oko.

    Zvláště pozoruhodné je tvrzení, že se jim podařilo ústřední vír stabilizovat natolik a v takových rozměrech, že jím mohl projet i nákladní automobil. Sice se o tom přímo nemluvilo, ale stejně - nenapadlo vás také, že montaučtí vědci mohli poslat časovým tunelem do jiné doby, možná dokonce do starého Egypta, i tanky nebo vrtulníky? V zařízeních montauckého komplexu přece měli vědci v rukou nejlepší nástroj k tomu, aby tam odeslali expedici a ve správnou dobu a na správném místě pátrali po velkých tajemstvích.

    O složitých výzkumech v Montauku, a především o tom, co se dělo během zde realizovaných projektů, by se toho dalo říci mnoho. Chtěl bych se rozhodně zmínit alespoň o tom, že přístroje začaly 12. srpna 1983 projevovat cosi jako vlastní, na lidské vůli nezávislou dynamiku. Synchronně se skontaktovaly s čímsi, co bylo zpočátku velkou neznámou. A potom bylo náhle všechno jasné.

    Toho dne se vzájemně propojily dva záchytné časové body a znenadání se v časoprostorové bráně objevil torpédoborec USS Eldridge z roku 1943! Z určitých důvodů to přivodilo nesmírně závažné komplikace v podobě časových paradoxů, o nichž se tu kvůli nedostatku místa nemohu rozepisovat - časoprostorová brána této knihy je prostě pro příběh Eldridge příliš malá! Někteří účastníci projektu každopádně nabyli postupně dojmu, že s celým experimentem zašli příliš daleko, a tak onoho dne sabotovali práci na všech úsecích, aby zabránili nejhoršímu. Z tohoto důvodu byl montaucký projekt Phoenix III v srpnu 1983 nečekaně ukončen.

    Pro nás je především důležité to, že o této supertajné aktivitě kolují velmi přesné a podrobné fámy. Vždyť tu máme co činit s projektem, který údajně umožňuje cestovat v čase a může vysvětlit egyptské anachronismy i strašlivé tajnůstkaření, obklopující celou řadu chrámových lokalit. Samotný Montauk je fascinující místo, které zřejmě nebylo, případně stále není mimořádně vhodné pro podobné mysteriózní časoprostorové pokusy jenom kvůli anténě SAGE.

    Je nepochybně zajímavé, že Montauk má styčné body s Egyptem. Dříve tam existovalo několik malých pyramid neznámého původu. Mnozí hovoří o tom, že v místech, kde stojí pyramidy, je zesílené ono morfogenetické pole, jež v sobě skrývá veškeré informace o prostoru i času, takže jsou v něm uloženy také všechny události ve vesmíru. Toto morfogenetické pole údajně výrazně podporuje anomální časové fenomény. Není rovněž bez zajímavosti, že u původních místních obyvatel, montauckých indiánů, je velmi významné jedno staré rodové příjmení. Jeho nositelé se jmenují Pharoah! I sám název Montauk a jeho původ jsou velmi zajímavé. Také v tomto případě se dostáváme do starého Egypta.

    Nezbývá, než abych ještě jednou připomněl přesné znění staré arabské zprávy od Ibn Abd Hokma, který napsal: „A pak nechal v západní pyramidě vytvořit třicet klenotnic, naplněných až po strop drahocennostmi, přístroji, ozdobami a klenoty z drahokamů, železnými nástroji, hliněnými modely lodí, nerezavějícími zbraněmi a skleněnými nádobami, které se daly ohýbat, aniž přitom praskaly." Jednu zvláštnost této beztak už pozoruhodné výpovědi jsem původně nechal úmyslně bez komentáře, protože jsem chtěl nejprve říci několik slov o Montauku, abych celou záležitost představil v jasné a jednoznačné souvislosti.

    Jistě, nejnápadnější je přirozeně zmínka o ohebném sklu a nerezavějících zbraních. Čteme-li o tajných komorách v pyramidě a o takových zázračných artefaktech, snadno bychom mohli přehlédnout, že se mají nalézat v západní pyramidě! Velká pyramida u Gízy je sice pokládána za západní dům Isidy -východní představuje Sinaj -, avšak onen starý Arab mluví o západní pyramidě, a tudíž má na mysli poměry uvnitř komplexu na náhorní plošině u Gízy. Avšak ze tří tamních hlavních pyramid je Velká pyramida východní! Západní je nejmenší ze všech a je dosud připisována Mykerinovi (rovněž jen na základě nálezu faraónova jména, přičemž šťastným nálezcem byl samozřejmě Howard Vyse). To by znamenalo, že přinejmenším oněch třicet tajných komor, o kterých píše Abd Ibn Hokm, bychom i s ukrytými podivuhodnými předměty měli hledat spíše v této nenápadné pyramidě, zatímco téměř veškerou pozornost na sebe zatím poutají záhady Velké pyramidy.

    Už jsem se zmínil o tom, že tři pyramidy u Gízy jsou vzájemně uspořádány stejně jako hvězdy v pásu souhvězdí Orion. Velikost pyramid přibližně odráží i relativní svítivost tří hvězd. Při uvedení jména hvězdy, kterou představuje Mykerinova pyramida, zbystřeme pozornost. Nazývá se totiž Mintaka! To zní velmi podobně jako Montauk, jehož význam se také docela dobře hodí k pyramidě.

    Badatel dr. J. H. Trumbull, přední odborník v oblasti výzkumu algonquinských indiánů, k nimž patří i Montaukové, spatřuje kořen jejich pojmenování ve slově manatuck, které je nositelem významu „kopec, návrší, pahorek"! V angličtině se tento význam rovněž odráží ve slově pro horu — mountain. Existuje ještě mnoho dalších souvislosti.

    Bývalý americký prezident Thomas Jefferson, svobodný zednář, projevoval obavy z toho, že s montauckými indiány vymře i jejich zvláštní jazyk, o němž někteří vědci tvrdí, že je to „jazyk andělů" a jeho kořeny sahají až k Henochovi (heno-chitštind). Henoch je ovšem identický s Thovtem, jenž nás statečně doprovázel celou touto knihou. Tvrzení o původu jazyka montauckých indiánů se pravděpodobně nedá dokázat, ale je nepochybně zajímavé.

    Spoluautor Prestona Nicholse zachází jistě příliš daleko, když vytváří spojení s anglickým slovem monkey (opice). Spatřuje v něm slovní hříčku, totiž money, což se dá přeložit jako „klíč" (Antl. Ley) k bon, tedy k Montauk. Mohli bychom to dotáhnout až k dokonalosti dovětkem, že opice v Egyptě vždy symbolizovala Thovta, takže i tento přístup by mohl být do jisté míry smysluplný.

    Pozoruhodnější je ovšem nepochybně skutečnost, že v Montauku se schází Tahutiova neboli Thovtova lóže řádu, který z Evropy emigroval do Kalifornie. Mám na mysli řád východních templářů. Opět se na místě poznamenaném staroegyptským duchem shromažďují neobvyklé skupiny! Nechci to ale víc rozvádět, protože bude lepší věnovat se otázce, co se stalo s časoprostorovými experimenty po roce 1983 a kdo je dnes provádí. I na tyto otázky totiž uslyšíte fascinující odpovědi!

( z knihy Hvězdné spiknutí od Andreasa von Rétyi )

Poslední část...

Související články:
Tajné projekty I.
Tajné projekty II.
Tajné projekty III.

Žádné komentáře
 
Copyright © 2006 - 2009 paranormal.nolimit.cz