záhady a paranormální jevy

Stránky tvořeny pro Windows Explorer (Všechny verze)

Expedice za tajemstvím

Pos stopách Čachtické paní

RAKOVNÍK/SÁRVÁR/LOCKENHAUS. Ve dnech 8. až 21. července 1999 navštívilo devět nadšenců mystickou Transylvánii, aby zde nahlédlo za oponu tajů a záhad spojených s legendárním knížetem Vladem II. Tepesem - Draculou. Místa, ...

Zdroj: www.zahady.cz

Expedice Transylvania 99 navštívila dva hrady Alžběty Báthoryvé

RAKOVNÍK/SÁRVÁR/LOCKENHAUS. Ve dnech 8. až 21. července 1999 navštívilo devět nadšenců mystickou Transylvánii, aby zde nahlédlo za oponu tajů a záhad spojených s legendárním knížetem Vladem II. Tepesem - Draculou. Místa, kde žil a působil kníže Vlad, však nebyla jedinými, která expedice navštívila. Při zpáteční cestě do České republiky jsme se trochu odchýlili od přímé trasy a podívali se také do dvou objektů, jež jsou spojeny s krvavými činy neblaze proslulé čachtické paní Alžběty Báthoryové.

Změna jízdního plánu
Původní itinerář cesty počítal s návratem do Čech „klasickou“ (= nejkratší) cestou přes Oradeu (poslední větší rumunské město před hraničním přechodem do Maďarska), Budapest, Györ a Bratislavu. Jeho autorka, spisovatelka Jenny Nowak ( jeden z vůdčích duchů expedice), v dopise ostatním členům výpravy napsala, že „středověk a tudíž ta správná romantika“ skončí s přejezdem rumunsko - maďarských hranic. Jakmile jsem si přečetl tuhle větu a rozhodl se expedice zúčastnit, napadlo mě, že by nebylo od věci zpáteční trasu změnit. Kdybychom se totiž domů vydali „jižní trasou“ přes Arad, Szeged, kolem jezera Balaton, mohli bychom se podívat na dva velmi zajímavé hrady, které na přelomu 16. a 17. století patřily Alžbětě Báthoryové. Na západě Maďarska nedaleko rakouských hranic leží městečko Sárvár se stejnojmenným hradem a na druhé straně hranice (v malebném Burgenlandu) hrad Lockenhaus, který se za časů krvavé hraběnky jmenoval Léka. Kdybych tvrdil, že mé snahy o změnu zpáteční trasy byly úplně nevinné, nemluvil bych pravdu. Když jsem před léty psal knihu o čachtické paní, právě tyto dva hrady (vzhledem ke své odlehlosti a mým tehdy značně limitovaným finančním prostředkům) se mi nepodařilo navštívit. A teď se naskytla jedinečná příležitost, jak tento „dloužek“ odčinit. Přesvědčit Janu (cesta do Transylvánie byl vlastně její nápad a její realizaci věnovala hodně času a energie) o změně trasy nedalo vůbec žádnou práci: za první je skvělá kámoška a za druhé jsme o Alžbětě Báthoryové prodiskutovali dost času na to, aby se chtěla podívat na místa jejích zločinů. Jenny jsme společně „zlomili“ také poměrně snadno: alespoň se v minulosti budeme pohybovat ještě o dva - tři dny déle. Ostatní přivítali můj nápad tu s menším, tu s větším nadšením. Neprotestoval nikdo, přestože jsme si zajeli nějakých 150 - 200 kilometrů a náklady na cestu poněkud povyskočili.

Rehabilitace u Balatonu
Po deseti náročných dnech v Transylvánii, kde jsme „polykali“ jeden kilometr za druhým, na nás padla fyzická i psychická únava. Proto všichni členové výpravy přivítali s neskrývaným povděkem jedenapůldenní zastávku v jezera Balaton. Konkrétně na pláži v městečku Balatonlelle. Příjemné nicnedělání, povalování se v trávě, svlažování v chladivých vodách jezera a občasné posezení v pobřežním baru (oproti Rumunsku zde bylo příšerně draho) nás zase postavilo na nohy. S někdejším rájem rekreantů ze zemí RVHP jsme se rozloučili povedeným kouskem.
Nedaleko našeho tábořiště (bylo to široko daleko jediné místečko, kde se nemuselo za pobyt nic platit) stál obrovský tobogan. Tomáš Šik (nejmladší člen výpravy) při pohledu na něj pronesl opět jednou svoji „demagogickou“ větu: „Bejt u Balatonu a nesvézt se na tomhle toboganu, to je jako kdybychom tu vůbec nebyli!“ No jo. Kde ale vzít patřičný počet forintů, které provozovatel atrakce vybíral hned u vstupu. Naše kapsy zely prázdnotou, železná zásoba marek (značně tenká) byla schována pro potřeby největší nouze. Nebyly by to ale české hlavičky, aby něco nevymyslely a nepřelstily ty maďarské. Příprava na zdolání toboganu byla krátká. Tomáš obnažil své sportovní tělo (až na plavky), Jana si rozčesala vlasy, Jenny se Zdenou (členka výpravy z Českých Budějovic) uchopily jakési desky a notesy, já vzal do ruky kameru a všichni tváříc se nesmírně důležitě jsme přistoupili k vyděšenému kasírovi. „Jsme štáb české soukromé televize a natáčíme clip o životě mladých lidí,“ prohlásila anglicky Jenny a Jana s Tomášem se zatvářili jako opravdové stars. Než stačil kasír polknout, vyšplhali jsme na tobogan, zaznělo hlasité „akce!“ a nejprve Tomáš a po něm Jana zfrčeli dolů do bazénku s vířící vodou. Já jsme samozřejmě všechno pečlivě zaznamenal na videozáznam a důležitě sestoupil po schodech dolů. Nešťastný kasír lomil rukama a lámanou němčino - ruštino - angličtinou mi vysvětloval, že ve skluzavce je zabudována fotobuňka a ta ukáže majiteli atrakce, kolik lidí přesně sjelo. A on že prý bude mít manko a tudíž pěkný průšvih. Zželelo se mi hocha, sáhl jsem do kapsy a dal mu několik drobných, které zde ještě zbyly. Byla to sotva polovina z požadované sumy za svezení.

Noc vedle nevěstince
Do Sárváru jsme přijeli se soumrakem. Náš pojízdný domov (Avie s lůžkovou úpravou) jsme zaparkovali na předměstí mezi zahrádkářskou kolonií a řekou Rábou. Na jejím břehu bylo cosi jako neudržované vodácké tábořiště. V okolí stál pouze jeden jediný dům. Připomínal hotýlek z dob dávno zašlých. Zřetelný nápis Diskotéka - Go - Go nám prozradil, k jakému účelu objekt slouží. Tedy spíš sloužil, protože jeho okna i dveře byly neprodyšně uzavřeny a všudypřítomné kopřivy nenasvědčovaly, že by zde panoval příliš velký ruch. Rozdělali jsme oheň, uvařili čaj a kávu a přemýšleli, co nás ještě na zbytku cesty čeká. Někteří jedinci už ulehli ke spánku, když se krátce před půlnocí na domě rozsvítilo jasně červené světlo. „Hele, pan domácí se vrátil domů a rozsvítil si na dvorku,“ zavtipkoval kdosi. „Snad mu tu nebudeme vadit.“ Sotva to dořekl, rozsvítilo se další červené světlo, po něm ještě jedno a další. Že by zde přece jenom fungovala nějaká noční diskotéka. Než jsme si stačili vše srovnat v hlavě, přiřítily se před dům dva „americké“ bouráky. Jejich pasažéři vešli dovnitř a za chvíli se vraceli doprovázeni lepými děvami. Sotva jsme polkli překvapením, bylo tu další fáro a scéna se opakovala. Při bližším „ohledání“ děvčat nebylo pochyb o jejich povolání. „Panebože, dyť je to bordel!“ sykl řidič Milan. A taky že byl. S přibývající nocí frekvence automobilů houstla, takže jsme si místy připadali jako na rušné křižovatce. Ruch utichl kolem čtvrté ráno. „Asi už jim „došly“ holky,“ odtušil Milan a uvelebil se nad kabinou Avie.
Když jsme se ráno probudili, byl hotýlek zase zabedněný a opuštěný jako v hororu od pana Hitchcocka. Pár jedinců s vegetariánskými sklony se ještě vydalo „vyplenit“ zahrádkářskou kolonii, ale narazivše na bdícího domorodce, stáhli se s nepořízenou do tábora.

Muzeum Františka Nádasdyho
K sárvárskému zámku jsem přicházel s neskrývaným vzrušením. Ze spisů, pořízených při procesu s pomahači Alžběty Báthoryové, vím, že právě tady bylo umučeno nejvíc dívek. Téměř polovina ze 650 prokázaných obětí. Protože se v dobře opevněném Sárváru cítila Alžběta v naprostém bezpečí, nechala zde zbudovat v odpudivých podzemních kobkách a komorách několik mučíren. Tady nechávala naplno průchod svým sadistickým vášním a dívky zbavovala života mimořádně krutým způsobem. Byl jsem zvědavý, co z dávných hrůz ve zdech zámku zbylo.
Slunečné počasí a obloha jako z hollywoodského filmu příliš pochmurnou atmosféru neudělaly. Po dlouhém kamenném mostě jsme vstoupili do zámeckého atria. Všude samé sklo, vitriny, koberce. Po drsném středověku ani památky. Jak jsme se dočetli hned u vchodu, slouží dnes sárvárský zámek jako Muzeum Františka Nádasdyho. To byl Alžbětin manžel, který zde zemřel roku 1604. Jeho předčasná smrt nastartovala horečné běsnění pološílené vdovy. Mé zklamání se zvětšilo poté, co jsem zjistil, že památky na Alžbětu a její dobu se nacházejí pouze na vstupním schodišti. Je zde několik portrétů (Alžběta, František Nádasdy, jeho rodiče, jejich děti) a to je tak zhruba vše. Ke kruté hraběnce se zde evidentně nikdo nechce hlásit. Pokoušel jsem se zeptat biletářky, leč marně. Byla ochotna hovořit ještě tak o palatinu Tomáši Nádasdym a jeho synovi Františku Nádasdym. Alžběta, jako by zde byla tabu.
Celý zámek je vybaven převážně barokně a jsou v něm uloženy sbírky porcelánu, skla, sem tam pár zbraní a nejzajímavější - historická expozice věnovaná husarům a druhá věnovaná tiskárně a knižnímu vydavatelství rodiny Nádasdyů ze 16. století včetně ukázek vzácných prvotisků.
Cesta z prostorného nádvoří se studnou kolem vysokých cihlových zdí trošku připomněla někdejší ponurost zámku „uprostřed“ bažin, ale můj celkový dojem ze Sárváru příliš nevylepšila. Jak se brzy ukázalo, náplast na poraněné srdíčko čekala 14 kilometrů za maďarsko - rakouskou hranicí.

Na hradě Maltézských rytířů
Rakouský Burgenland je úžasný kus země. Lesnatá kopcovitá krajina, na každých deseti - patnácti kilometrech hrad, tyčící se ke hvězdám. Všechny bez výjimky působí romantickým, téměř pohádkovým dojmem. Takový je i Lockenhaus. Když ještě ležel na uherském území, jmenoval se Léka. Tady měli Nádasdyové své hrobky, tady je podle jedné z alternativ (já jí ale moc nevěřím) možná pochována i Alžběta Báthoryová. Co víme bezpečně, že sem ráda jezdila, že jí hornatá krajina s čerstvým povětřím dělala dobře. V okolních lesích se hraběnka zúčastňovala honů, ale také najezdila desítky mil jen tak pro radost. I když některé zprávy potvrzují, že i zde se oddávala vražedným choutkám, bylo to ve srovnání s ostatními sídly naprosté minimum. Dnes patří hrad jedné z odnoží řádu Maltézských rytířů. To ale nijak nebrání tomu, aby jeho velká část byla přístupná veřejnosti.
Problém nastal, když jsme zjistili, že vstupné činí 10 DM na osobu. To jsme měli sotva dohromady. Kamarádi se zachovali velkoryse. „Ať jde Tomáš (to jako já), protože jeho to zajímá nejvíc,“ řekla Jana a ostatní souhlasně přikyvovali. Bylo mi to trapné, ale měl jsem s Janou udělanou dohodu, že když se ocitnu finančně na dně, půjčí mi na prohlídku Lockenhausu svou „železnou zásobu“. Ještě než jsme ale stačili přesunout marky z jejích rukou do mých, spatřili jsme dva turisty, jak jdou po schodišti z nádvoří kamsi do útrob hradu. Sami a bez průvodce. Tomáš Šik neváhal a vstoupil za nimi. Jana ho následovala, já ji, mě Jenny, tu zase Zdena a nakonec to bylo jako v té pohádce o veliké řepě. Než jsme se nadáli, byli jsme v hradních útrobách všichni, včetně řidiče Milana. Nikde nikdo, žádná kontrola vstupenek, žádný průvodce. Že by pokračovalo naše transylvánské mystérium, kdy jsme si chodili Draculovými hrady zadarmo jak jsme chtěli a nikdo nás ani jendou nezastavil? Jako bychom byli neviditelní?
Lockenhaus je „boží“ hrad. Na tom jsme se shodli všichni. Pravý opak Sárváru. Syrové ranně gotické přízemí s klenutými místnostmi, těžký dubový nábytek, krčma, černá kuchyně, vězení, kaple se schodištěm do podzemní krypty (bohužel zamčené). V jedné z bočních místností na nádvoříčku velkém jako dlaň jsme strnuli úžasem. Uprostřed se tyčila majestátní železná panna. Ona proslulá železná panna Alžběty Báthoryové. Tak tedy opravdu existuje a staré rukopisy nelhaly. Nastalo horečné fotografování a filmování. Každý chtěl být s tímto železným důkazem krutosti čachtické paní zvěčněn. Cvak, cvak, cvak a zase dál.
První patro se neslo v duchu pozdní gotiky, tu a tam se objevovaly renesanční prvky. Zbrojnice, stříbrnice (a v ní truhla plná mincí - také jsme nějakou přihodili), lovecký salón, knihovna a nejúžasnější - sněmovní sál. Zíral jsem jako blázen a ostatní se mnou. Uprostřed komnaty kulatý stůl (jako kdysi za krále Artuše), okolo něho dvanáct židlí, na zdech jeden erb vedle druhého a pasovací meč. Usedli jsme v němém úžasu za stůl a v duchu se přenesli do středověku.
Petr (člen expedice z Roudnice nad Labem) objevil o patro výš jakousi vědeckou pracovnu a pokoj velmistra řádu. I když zdravý rozum velel nevstupovat, zvědavost udělala své. Pootevřeli jsme neuzamčené dveře a nahlédli dovnitř. Chyba! Na zdi, přímo proti dveřím, byla nainstalovaná průmyslová kamera. Naše inkognito bylo prozrazeno. Dali jsme se na spěšný ústup. Na velkém nádvoří jsme byli raz, dva. Bohužel tu až na nás čekaly dvě mladé dámy z pokladny. S úsměvem nás požádaly, abychom je následovali. Průšvih byl na světě. Devět lidí, to jest 90 DM a my jsme u sebe měli (i s Janinou železnou zásobou) sotva dvacet. Už jsem se viděl přikovaný v řetezech v jedné z mučíren, nebo ještě hůře, na policejní stanici s razítkem „Nežádoucí“ v cestovním pasu. Ostatní uvažovali nejspíš obdobně. České hlavičky začaly horečnatě přemýšlet. Do pokladny jsme vstoupili tři. Já, Jana (umí výborně anglicky a velmi dobře německy) a Jenny (za svými brýlemi působí velmi seriózně). Ostatní zvolili nenápadný odchod z hradu. Pěkně potichu a po jednom. Jana zatím dělala nechápavou a hrála složitými jazykolamy o čas. Když zmizel poslední člen výpravy, utrousila Jenny nenápadně: „Až řeknu krleš, začneme utíkat!“ „Já ale nechci být poslední,“ podívala se na mě prosebně Jana. „Budu timkrýt záda,“ řekl jsem gentlemansky a byla ve mně malá dušička. „Krleš!“ zařvala Jenny. Následující dvě, tři minuty byly jako z blbé italské komedie. Pádili jsme po schodišti k hradnímu východu seč nám nohy stačili. „Startuj!“ křičela Jenny na Milana, i když už motor Avie dávno vrčel. I když ani jeden z nás tří nepatří právě k přeborníkům republiky v běhu po schodech a z kopce, rakouské dívenky (mimochodem značně korpulentní) neměly šanci. Náš náskok se zvětšoval a tak se ochránkyně Lockenhausu vzmohly pouze na vzteklý pokřik: „Polizei! Polizei!“ Hupsli jsme do rozjíždějícího se auta, padli na sedačky a Milan trošku víc přišlápl plyn. Zachvíli byl Lockenhaus v nedohlednu. Když nás ani po hodince jízdy nikdo nepronásledoval, řekli jsme si, že jsme asi nestály „hradním kalupinkám“ za alarmování rakouské branné moci. Teprve teď jsme se začali stydět. Lockenhaus byl opravdu fantastický a nezasloužil si náš nevděk. Mít peníze, určitě bychom poměrně vysoké vstupné zaplatili. Vzpomněli jsme si maně, jak jsme v Rumunsku rozhazovali plnými hrstěmi, protože jsme špatně odhadli, kolik peněz si vyměnit (prohýřené marky by se nám byly v Rakousku hodily). Bylo to ponaučení do budoucna. Já sám jsem si pro sebe řekl, že až se zase do Burgenlandu podívám, zaplatím v Lockenhausu dvojité vstupné. Nedobrý pocit z překotného útěku jsem četl i v očích Jany, Jenny, Zdeny a většiny ostatních. Snad nám dobrý duch hradu odpustí!





Žádné komentáře
 
Copyright © 2006 - 2009 paranormal.nolimit.cz